Kluci na kole

Ahoj kluci,

takže zpráva z dalšího výletu Kluků na kole je na světě, tak pozorně čtěte!

Ten den začal nevalným probuzením, řek bych asi pro všechny, bylo pošmourno, deštivo a tak někteří na poslední chvíli zrušili svůj dobrý úmysl zúčastnit se výletu. Z Brna nás vláčkem nakonec odjíždělo pět, Adam, Aleš (nový borec do týmu), Alin, Dalibor, Honza (řazeno abecedně :)). Dalibor2 nás pozdravil na nádraží, ale čekal tam bez kola na jiný vlak a jel někam asi na lepší.

Do Hrušovan nad Jevišovkou jsme dojeli takměř již historickými vozy po trati, která nás vezla neznámými vesničkami na konci světa něco po 10 hod. Počasí se umoudřilo, přestalo pršet, vysvítalo sluníčko a právě v těch chvílích bylo i teplo, jenom na tričko. Po silničce u nádraží, která je již součástí Znojemské cyklostezky, jsme se vydali vlevo, západním směrem, po chvíli překřížili trať a hned na začátku se odhodlali vyjet na dlouhou dobu jediný malý kopeček na trase kolem vinic směrem do Šanova. V Šanově se stáčíme východně a jedeme dále po cyklostezce do Hrabětic a pokračujeme stále rovně až do osady či spíše sídla Travní dvůr, což je jen pár polorozbořených stavení.

Zde se nacházíme už jen něco málo přes kilometr od státní hranice, abychom se k ní další jízdou ještě více přiblížili jsouce obklopeni opuštěnými vojenskými bunkry, jedním vedle druhého. Je to až neuvěřitelné, kolik prostředků se vynakládalo na obranu jedné ideologie. Další cesta nás vede nejméně v délce 8 km stále rovně po náspu kolem řeky Dyje, která se v jednom místě ke státní hranici přiblíží asi na vzdálenost 300 metrů.

Další zajímavost, co nás na cestě čekala, byl zrezivělý starý železný most, který sestává jen ze dvou „kolejí“ pro dvoustopá vozidla, po němž kdysi, za soudruhů, pravděpodobně jezdila těžká vojenská technika chránící výdobytky naší socialistické vlasti. Ještě více nás zaujal visutý most asi 20 metrů vzdálený, dnes již celý zarostlý keři, po němž asi běhala pěchota, sestává jen z ocelových provazů, dřevěné desky jeho podlahy jsou ztrouchnivělé, takže při neopatrné chůzi, kterou si někteří z nás, třeba já, neopomněli vyzkoušet, by se člověk mohl i propadnout. Při přecházení jsem si připadal jak v nějakém laciném dobrodružném filmu, most se opravdu celý houpal a vrzal, na rozdíl od filmu mi však hrozil pád nanejvýš jeden metr do potoka, který nese název Mlýnská strouha a asi po 150 metrech odtud se vlévá do Dyje. Mlýnská strouha je uměle vytvořené rameno Dyje, odstupuje ze svého hlavního toku asi 19 km západním směrem od tohoto místa u obce Krhovice, na své cestě napájí krásný Zámecký rybník u obce Jaroslavice, ke kterému za chvíli přijedeme, dále se dostává na rakouskou stranu, kde protéká známým lázeňským městečkem Laa an der Thaya, aby se pak zase vrátil na české území a tady zpět do své mateřské řeky. Patří mezi jednu z nejstarších vodních staveb na Moravě doloženou již r. 1302.

Nutno dodat, že na celé trase nepotkáváme takměř jediného cyklistu, kraj působí celkově opravdu opuštěným dojmem, pro mě jedině plus, protože nepostrádá svou osobitost, nikde žádné návaly lačných turistů.

Kolem Dyje se dostáváme až do Hevlína, zde se zastavujeme na pivínko a polívku. Po příjemné a ne moc dlouhé pauzičce se napojujeme na Moravskou vinnou stezku, která nás vede mezi poli, vinohrady a bunkry po naprosté rovině až do obce Dyjákovice, odtud dále po zpevněné, trochu zarostlé cestě do obce Hrádek. Cestou si všímáme četných, velice zajímavých a pěkných Božích muk, která jsou jiná, než známe z okolí Brna, jsou vysoká i 3 metry, mají úzký, vytáhlý tvar, zdobená ornamenty jako Korintské sloupy nebo tak něco.

Z Hrádku dále pokračujeme po Moravské vinné, která se tentokráte napojuje na hlavnější cestu, po které však stejně nic nejezdí, aby se před Jaroslavicemi brzy z hlavní zase odpojila a z jiné strany nás dovedla právě do tohoto velmi zajímavého městečka, ležícího asi 2km od státní hranice, jehož zámek, v němž se točili Černí baroni, pnoucí se na skále, tvoří krásnou dominantu, která na nás shlíží z výšky již z daleka. Patří mezi jeden z největších zámků na Moravě, bohužel je pro veřejnost nepřístupný, původní hrad je v těchto místech zmiňován již r. 1249. Mj. na úpatí zámeckého vrchu bylo odhaleno jedno z prvních známých paleolitických stanovišť lovců mamutů. Přijíždíme k velikému, opravdu rozlehlému Zámeckému rybníku, o kterém již byla řeč a který se mi moc líbí. Rybník byl založen už v 16. století, jeho hráz je dlouhá přes 2 km. Míjíme několik velikých rybářských sádek.

Za Jaroslavicemi vyjíždíme do kopečka a napojujeme se na cyklotrasu č. 5007, což je bývalá signálka. Signálka – jestli věci dobře rozumím – je asfaltovaná cestička, která vede podél celé bývalé socialistické hranice s Rakouskem v její těsné blízkosti a kolem ní byl natažen ostnatý drát. Název asi vyjadřoval její funkci, to jest „signalizovat“ případný pokus o nelegální překročení hranice. Aleš tady upozornil na expozici v obci Čížov vzdálené asi 15 km vzdušnou čarou na západ od Znojma, kde jsou k vidění zbytky bývalých pohraničních zátarasů. Tam jsme sice nedorazili, myslím ale, že je to velmi zajímavý tip. Kolem signálky, po které jsme od Jaroslavic pokračovali nejméně dalších 15 km, mj. dále mezi celnicemi Hatě/Kleinhaugsdorf přes známý cenový ráj s cigaretami, chlastem, parfémy a hadrama, tzv. „Excalibur city“, je celá řada strážních věží, které hledí přes široké lány do velkých dálek, některá pole se zde dnes proměnila ve vinice, kde jsme si napajtlovali trochu nastříkaných hroznů, móóóc slaďoučkých, ani nám nebylo špatně.

Na jednu z věží jsme si také vylezli, železná konstrukce už taky nic moc, dokonce si myslíme, že někdy v minulosti se položila na zem (byla totiž celá hnutá do boku), všude spousta patron od slepých střel, kterými se ruší ve vinicích špačci a asi i další ptactvo, čehož svědectvím jsou docela časté rány, které se v okolí nesou. Jsou tu také četné dráty, trochu jsem si připadal jak v dobách minulých a nepůsobilo to na mě úplně příjemně, když jsem si představil, co se tu dříve dělo. Je tu také spousta drátů vysokého napětí, vysílačů telefonních operátorů a WiFi. V některých místech signálky jsou tak prudké kopce, že je ani soudruzi neuměli vyasfaltovat a tak jsou panelové a protože zub času zapracoval, žádné parádní sjezdy se nekonaly, panely jsou zdeformované a rozbité, staré značky ukazují 25 stupňů sklon, to jsem ještě nikdy neviděl.

Za Hatěmi jsme se zase napojili na Moravskou vinnou stezku a dojeli po ní až do Šatova. Před obcí nás chytl silný vítr a déšť, chvíli jsme se schovali pod stříškou obchoďáku, když déšť trochu polevil, vyrazili jsme do první hospody – tam nevařili, tak honem do druhé, někteří už hladem padali k zemi. Nakonec jsme si nechali uniknout Moravský sklípek, kde měli výběr ze spousty jídel a spokojili se s pizzou a cigárou, tyhle dobroty nám místí dobrá paní ráda vytáhla z mrazáku a ohřála, ač ještě nebylo 17 hod., kdy teprve obvykle začíná vařit. Chuť, konzistenci těsta, obsah masa a další věci si už všichni domyslete.

Mezitím přestalo pršet, ukázalo se zase krásné sluníčko a my jsme mohli pokračovat v cestě, jen kousek nad obec, k místní raritě, do velmi zajímavého Malovaného sklepa. Nejdříve dostanete ochutnat bílého vína z místní vinice, pak se vás ujme průvodkyně která s vámi sestoupí dolů. V podzemí vás pak čeká interiér vlastního sklepa ozdobený četnými plastikami vyhloubenými přímo do pískovcových stěn, pěkně barevně malovaných, fixovaných vodním sklem, aby odolaly vlhké atmosféře sklepa, i tak se musí často obnovovat, samotnému vínu se však ve sklepě nedaří. Vše je okomentována kratičkým výkladem. Velmi zajímavé, určitě při návštěvě Šatova stojí za to. Vzhledem k tomu, že obec leží asi 1 km od rakouských hranic, velmi příhodně se v jejím katastru nachází i pěchotní srub tématicky zaměřený na bývalé místní vojenské opevnění. (Nedaleko odtud, na rakouské straně, je brňákům známé městečko Retz, v jehož centru se mj. rozkládá největší náměstí v Rakousku – takové naše malé České Budějovice).

Z Šatova pokračujeme po vinné stezce č. 48, nyní již v jistém spěchu, směrem k cíli naší dnešní cesty, vinici Šobes. Vinice je vzdálena jen asi 3 km odtud, nachází se však na druhém (levém) břehu Dyje. K řece sjíždíme krásným sjezdem po vyasfaltované cestě, parkem a dostáváme se k technicky pro mě moc zajímavému visutému mostu. Přejezd přes něj je pro nepřipraveného celkem náročný, neboť ti, co jsou vepředu, most rozkývou a vy v zadu pak máte problém, abyste nepřistáli v drátěném zábradlí. Jinak řeka je zde již dost široká a je na ni z mostu radost pohledět. Od řeky nás pak čeká již kousek cesty (asi pár set metrů) těsně po druhém břehu, abychom se ocitli přímo pod vinicí a po cestě neuspořádaně vydlážděné velkými kameny vyšlapáváme (vyjet se skoro nedá) do prudkého krátkého kopce přímo k vinici. Zde jsme stánek s ochutnávkou vína naštěstí zastihli ještě otevřený a ochutnávali jsme místní tekutou úrodu. Vynikající!! Adam koupil i něco domů, Alin říkal něco o „nebi v hubě“. Měl pravdu. :)

Z vinice se vracíme zpět k řece, někteří již zmoženi únavou po celém dni na kole a vínem onen kopec parkem, z kterého se tak krásně fičelo dolů, vyšlapávají nahoru pěšky. A pak rychle zpátky na hlavní silnici od Retzu a dále směr Znojmo, neboť stíháme poslední vlak do Brna, který jede 2 minuty před 19 hod. Jedeme po silnici po zvlněné rovince asi 8 km, těsně před Znojmem projíždíme ještě Novým Šaldorfem, kde si jen z kola všímáme vystaveného dřevěného lisu z 18. století na místním Sklepním náměstí. Ve Znojmě pak směr nádraží stále pěkně poctivě do kopečka. Dalibor s Alešem se trhli dopředu jako předvoj, který zajistí lístky a bude chytat vlak za nárazník. Já dojel až s druhou částí pelotonu. Na nádraží jsme dojeli asi půl minuty před odjezdem vlaku, lístky však nemajíc, protože předvoj nedůvěřoval zadní části pelotonu, že vlak stihne. Taková troufalost!! Jen jsme naložili kola, průvodčí zapískal a vyjelo se. Ve voze se pak hluboce oddechovalo a regenerovalo ze závěrečného vrchařského finiše. :)

 

Místní kraj mě velice zaujal, spoustu zajímavostí jsme minuli, Alin stále litoval, že jsme neviděli akvadukt severozápadně kousíček od Hevlína, který je technickou památkou. Samotné Znojmo na skaliskách je velmi impozantní, Dyje hluboce zaříznutá do svého koryta, známý dlouhý železniční most přes řeku, na ostrohu, nad kolmou strží stojící zámek, původně hrad, který se začal stavět již něco po roce 1000, místní městské hradby se svými bránami, složité podzemí (dlouhé asi 30 km, vytesané ve skále jako úložiště potravin a pro ochranu obyvatelstva v dobách ohrožení), velmi známá je Rotunda sv. Kateřiny, která je Národní kulturní památkou, její zdi jsou původní, již téměř 1000 let staré. Město zažívalo ve středověku velký rozmach, dokonce až do r. 1850 bylo hlavní metropolí jižní Moravy. Velmi pěkné je celé centrum města, se spoustou kostelů, starých domů a domínků (jak říká Alin) vystavěných v různých historických etapách města a také se skutečným výkvětem socialistické architektury, strašlivým betonovým obchoďákem mezi nimi v samotném srdci města. Při návštěvě Znojma tuhle „bombu“ určitě nevynechejte.

Nad řekou je zbudováno několik visutých mostů, které překlenují údolí Dyje, ta vytváří četné romantické a opuštěné meandry, zajímavé jsou jistě Železné schody, které sloužily pro snadný pohyb vojáků po strmých skalách (neboť v těchto místech, na jihozápad od města procházela hranice přímo tokem řeky), v r. 1996 byly odstraněny. Je tu spousta stezek a steziček, starých mlýnů, zřícenina Lamplberg před Znojmem, nedaleko Hatí, spousta vinných sklepů, samozřejmě krásný Národní park Podyjí. To vše jsme neviděli a je to inspirace pro další výlety.

V Brně jsme byli přesně za dvě hodiny, tedy 2 minuty před 21 hod. Takže rozloučení, nějaké polibky a těšení na příště, zase na dalším výletě. Pak se každý vydal cestou ke svému domovu, ti vzdálenější rádi využili služeb MHD. Celkový kilometrický účet toho dne byl asi 75 km, počasí nám nakonec (až na silný vítr a krátký déšť před Šatovem) krásně přálo a myslím, že všichni byli spokojeni, já jsem byl spokojen moc. Celková náročnost dle mého soudu 1-2, většina cesty po naprosté rovině. Ale možná by někteří s mým hodnocením nesouhlasili. :)

Takže kluci, neváhejte a příště se přidejte k nám, je to paráda.

Ahoj HONZA